Jak jsem k sušence přišel

Dnes jsme se v rámci nakupování zatoulali do centra a jelikož je víkend čas pro klid a odpočinek, zašli jsme s páňasema po nákupech i do cukrárny (aby si kluk obalil nervy). Ale ne do ledajaký, pánice má vždycky něco extra, jelikož je rozmlsaná a tak jsme šli do její nejoblíbenější Cukrárna Saint-Tropez. Už tam prý chodí pár let a i s páňasem už tam byla, ale já tam byl dnes poprvé (tak nevím, jestli tam byli ještě dřív než jsem jim začal šéfovat nebo tam šli na tajňačku beze mě… pch). Každopádně jsme se opět báli, jestli budu moct jít dovnitř (už je to skoro rituál – strach před každými dveřmi, jestli nás pustí nebo ne).

A pustili nás, dokonce jsem mohl vylézt z tašky a obšťastnit svojí přítomností i některé hosty a personál. Já mám tak rád lidi, kteří mě drbou, muchlají a když voní nějakým jídlem, tak to je pak miluju úplně nejvíc. Pán z cukrárny mi dokonce donesl misku s vodou a i když jsem venku dělal ofuky, že pít nechci (chápejte venku mi ty dva dávají pít z nevkusně modré, skládací gumové misky) ale z té krásné porcelánové mističky v cukrárně by byl hřích se nenapít.

Zatímco páňasům donesli dortíky, já se válel pod stolkem a pak pánici osvítilo, jakože bych si taky něco dal a tak mi skočila pro makroknu a ještě mi ten hodný pán donesl speciální sušenku, jelikož jsem prostě roztomilý a všichni mě mají rádi.

Oboje bylo bez diskuse výborné, jen dorty mi ti dva hamťasové ochutnat nedali, prý bych byl tlustej a další řeči. Pán viděl jací jsou to krkouni a donesl mi ještě jednu sušenku. Mňam. Ani domů se mi nechtělo, ale pánice slíbila, že zas brzo přijdeme, protože lepší dortíky a makronky stejně nikde nemají. A já zas říkám, že nikde nemají lepší sušenky a hezčí mističky na vodu.