Velký pátek

Velký pátek je tady a to by nebyl domeček u Kawaiiovic, aby se tu neděly velké věci. Tenhle příběh vlastně začíná v listopadu minulého roku, kdy Hydra soucitná pořídila ve výprodeji plastové krmítko za lidových 15 Kč s tím, že na balkoně otevřeme jídelnu pro nebohé hladové ptáčky typu podvyživené sýkorky, škrundající vrabce a zmrzlé kosáky.

Společně s krmítkem zakoupila i dva pytle zobu a atlas zpěvných ptáků, abychom si mohli odškrtávat, které nenažrance jsme v naší závodce už hostili. Krmítko vlastnoručně instalovala na balkonové zábradlí a dokonce ho musela po kutilsku zabezpečit, jelikož cena odpovídala kvalitě a při sebemenším pohybu se celý obsah krmítka celkem dvakrát vysypal dolů. Netrpělivě očekáváme, jestli pod naším balkonem vyroste plantáž slunečnic, nebo to nějaká havěť stihla sežrat.

Krmítko jsme měli! Na parapetě v obýváku jsme naplnili sklenice zbylým zobem a atlas umístili k oknu, abychom byli připravení!

Zkrátím to, všechno tohle zůstalo nedotčené a na svém místě přesně do 12. března, kdy Hydra dostala amok, že za CELOU ZIMU si do našeho krmítka nepřišel nikdo ani zobnout. A že už ji nebaví oprašovat 5 tubusů připraveného zrní ani atlas, který si prohlížela celá smutná po večerech, aby aspoň nějakého toho zpěváčka viděla.

Kluk se tvářil soucitně a kdyby mohl, šel by nějaké ptáčky koupit a za nohy by je přivázal nenápadně ke krmítku, aby holka měla radost, že nějací přišli ochutnat naše menu. Ale nejen že je tahle varianta neetická, ale naštěstí je i nereálná.

A tak Hydra hodila atlas do knihobudky a zrní jsme postupně rozeseli do krmítek v okolí a na naši balkonovou závodku jsme zanevřeli a zapomněli úplně. Ale nikdo se nějak nehrnul odstranit ji úplně. Tak tam prostě jen smutně trčí jako pomníček dalšího skvělého nápadu naší Hydry.

Minulý týden jsem šel ráno na balkon pokousat si pár klacíků, které jsme s klukem večer donesli z parku. A uprostřed balkonu jsem našel borůvku připláclou k podlaze a v ne moc pěkném stavu. No i tak jsem měl v plánu ji slupnout, jelikož se určitě vykutálela z krabice s odpadky, kterou jsme měli s klukem večer vynést.

Hydra mě samozřejmě zmerčila přes sklo a než jsem stihl vystrčit jazyk, už mezi mě a borůvku strčila nohu a měl jsem po srandě. Rukou ji sebrala a hodila do koše a pravila: „Prase jedno!“ A už kapesníčkem a octem utírala podlahu a řvala na Zrádňase, ať jde okamžitě s košem, nebo uvidí. A tak raději šel, protože mu stačilo vidět můj výraz a bylo mu jasné, že jestli s tím košem nepůjde, tak stráví další dvě hodiny uklízením a vytíráním balkonu.

Dnes ráno na Velký pátek jsem došel k balkonovým dveřím, kouknu směrem ke krmítku a tam seděl! Velký pterodaktyl, který měl daleko do malých roztomilých ptáčků, které měla Hydra v plánu hostit. Seděl tam u krmítka jako obrovský krocan na tyčce, div nezastiňoval i sluneční svit. Z mého pohledu to celé vypadalo jako zatmění slunce obřím opeřencem.

A to už jsem běžel pro dvojnožce, aby se na toho zmutovaného špačka taky došli podívat. Ideálně s vidlemi a pochodněmi v rukou a holka aby vzala nějakou knihu na vymítání démonů, protože tohle se mi nezdálo.

Dvojnožci naštěstí z mojí paniky hned pochopili, že mě mají následovat, a běželi za mnou až k balkonu, kde to gigantické kuře na paprice stále svačilo.

Holka bez brýlí jen mžourala a ptala se kluka: „To je holoubek?“ A kluk neurčitě pronesl: „Asi jo no.“

Holka mžourala dál a nechtěla se přiblížit ani o krok, aby tu bestii nevyplašila. „Ale mně přijde divnej, sice nevidím, ale ten zobák je divnej a je moc hubenej a taky nemá ty proužky na křídlech, ne?“

U slov „moc hubenej“ jsem si ufrknul, až to ohodilo sklo. Vždyť se pod ním prohýbá to kovové zábradlí, jak je hubenej, a na to plastové bidýlko u krmítka se ani nevejde, tuček jeden. Vždyť je to dinosaurus!

Běsnil jsem za sklem a chtěl jsem, aby mi otevřeli dveře a pustili mě na něj! Že bych mu udělal trochu letecký trénink. To už mě ale holka táhla od skla a pravila: „Nech ho v klidu najíst!“

A pak jsme ho z povzdálí sledovali, jak se láduje, a holka s jistotou ornitologa začátečníka prohlásila: „To je určitě hrdlička.“

Kluk okouzlen jejími nejistými znalostmi prohlásil: „Hmm… tak to jsem nevěděl! Kde máme ten atlas dinosaurů? Ať si ji můžeme odškrtnout?“

Než holka vysvětlila, že se vzteky atlasu zbavila, rozhodli jsme se hrdličce nechat soukromí a vyklidili jsme jí rovnou celý byt a šli jsme na procházku kolem domu.

„Blbej pták,“ myslel jsem si, když jsem dělal třetí nucené kolečko kolem parku místo toho, abych se válel na gauči a sledoval Hydru, jak peče mazanec. „Já bych ho hnal!“ Ten by nestihl mávat křídlama.

Když jsme došli domů, v krmítkové závodce už nikdo nebyl a hladina zrní znatelně klesla. Když to šli dvojnožci aktivně dosypat a holka už stála u krmítka, zakřičela na celé kolo: „No to snad ne!“

Běžel jsem tam, abych to taky viděl. Podlaha pod krmítkem byla jedna rozmáčknutá borůvka vedle druhé.

A tušíte dobře, že holce v tu chvíli došlo, že ta borůvka minule byla taky „hovno z pterodaktyla“ a žádná borůvka!

Mně se ulevilo, že jsem to nesežral, a holka si šla třikrát dodatečně umýt ruce.

No řeknu vám, já kdybych se takhle zřídil u snídaně, tak dostanu trestnej pelech nejmíň na týden. A jestli to týhle lítačí příšeře projde, tak zahájím stávku a stěhuju se k babičce.

Na Velký pátek nás tedy čekalo pořádně velké hovno a jedno je jistý: letos na Velikonoce si nemusíme ani nic kupovat, protože pokakání od beránka by bylo oproti posrání od téhle obludy jen procházka třešňovým sadem.

1. S. Uzavírám sázky na to, jak dlouho bude naše ptačí restaurace otevřená, než Hydře rupnou nervy s odklízením hovnových borůvek… Kluk vsadil týden, já říkám 3 dny! 😀