Hnědý kód

Poslední týdny se toho děje tolik, že mi packy pomalu nestačí, abych vše zaznamenal. Ale doslova nejčerstvější událost vám nesu ještě zatepla rovnou dnes. Dnešní noc byla nejhorší za poslední měsíce a jak ve tři ráno pravila Hydra s kupou zamotaných vlasů na hlavě a polštářem obtisklým na ksichtě: „Můžeš si za to sám!“

Rád bych rovnou vyvrátil tuhle nedospalou teorii, kterou pánice vyprodukovala jen proto, že jsem ji dnes v noci vzbudil asi patnáctkrát a po šestnácté už neměla daleko k opravdovému zhroucení, obzvlášť když na mobilu viděla, že je teprve 3:15. Mohla za to pánice stejně velkým dílem jako já a možná ještě víc, protože ona jak říká musí mít rozum i za mě. A to se teda nepotvrdilo.

Včera večer jsem totiž dostal obří kolagenový filet na žvýkání. A u nás se to má tak, že do půlky ho žvýkám sám a od půlky mi ho pánice jistí, aby mi snad sám za záhadných okolností neskočil do krku. No a včera, když Hydra jednou rukou držela půlku kolagenového filetku, se druhou rukou napila čaje a zaskočilo jí. Pustila filet, aby zachovala způsoby a odkašlala si do ruky, a to byla ta sekunda, kdy mi filet skočil do žaludku jako když skočíš šipku do bazénu.

Když dala ruku zpátky dolů a nenahmatala ho, vypukla panika taková, že se i Zrádňas dostavil ze svých komnat, aby si poslechl příběh o tom, jak jsem byl v minulém životě polykač mečů a jak jsem během sekundy vdechnul osmnáct centimetrů dlouhý filet, že jsem blbej a že teď se určitě ucpu. No, přednáška to byla. Pak jsme chodili kolem baráku, abych to prý vyblil, ale já byl v pohodě a filetek očividně taky. A tak jsme kolem půlnoci zalehli a doufali, že vše se v bobek obrátí a ráno bude vyřešeno.

No, chytlo mě to dřív! Nejdřív mi začalo být divně a tak jsem si furt přelehával a doufal, že filet tím usadím do neproblémové polohy a bude klid. Ale nechtěl si dát říct a furt mě budil, takže jsem se zkoušel různě polohovat a přitom jsem očividně budil naši Hydřici z jejího odpočinku.

Za pár hodin se k tomu všemu přidalo ještě nadýmání. A to takové, že velké! Víte, jak hrozné to je, když vám domem proteče žumpa? My už to víme! Abych nebudil spící saň, šel jsem spát ke klukovi, u kterého vždycky ležím, když je mi blbě, protože se ukázalo, že Zrádňas je lepší „máma“ než Hydra, která když usne, tak ji neprobere ani kdybych jí dal zadek do obličeje.

Ani kluk neměl odvahu ji po sedmnácté vzbudit, že je mi blbě, tak šel se mnou na odplynovávací procházku. Docela to zabralo a na půl hoďky jsme pak usnuli. Pak přišla druhá vlna a ač se to zdálo nemožné, měla takové grády, že jen ten smrad vzbudil i Hydru, která ještě rozespalá strkala do kluka a v panice řvala: „On se nám posral do postele, pane bože, tady je to úplně zesraný celý!“

Kluk se chtěl zvednout, ale pánice ho zarazila a dál hlásala: „Nezvedej se tak prudce, bůh ví kde to je, ať to nenateče na čalounění nebo to nestříkne na zeď, bože, tady to smrdí jak v pr… teď se budeme muset odstěhovat! To z tý postele nikdy nedostaneme!“ A natahovalo ji na zvracení.

Já vůbec nechápal, co se děje, a ve tmě jsem seděl a čekal, co bude. Kluk doslova vytekl zpod peřiny a šel rozsvítit v záklonu, kdyby snad měl to hovno na sobě, aby s ním nekapal po zemi. Naráz se rozsvítil světlomet 10 000 lumenů v podobě 6 žárovek a k údivu dvojnožců byla postel čistá stejně jako když jsme ulehali.

Kluk pánici rychle zasvětil do mých větrných problémů slovy: „On trochu prdí, už jsme byli venku jednou.“ Hydra s nosem zabořeným v polštáři jen huhlavě pronesla: „Trochu?! Trochu prdí?! To nemyslíš vážně, ne? Nebo máš covid? Vždyť to je úplně nelidský smrad! To ani nejde vyvětrat!“ To už stála u okna a vířila polštářem vzduch směrem ven.

Hned rozkázala, že máme jít zase na procházku, že určitě budu kadit, protože tohle není možný. Šli jsme – nic nebylo. Došli jsme domů a holka už zase spala, v ložnici byla zima jak venku, na podlaze vysrážená voda, ale smrad tam byl pořád.

Usnuli jsme a za hoďku už mě budil jasnej „hnědý kód“. Běžel jsem ke klukovi a v panice urgoval jeho z mrtvých vstání, protože už už to vypadalo, že se Hydřino proroctví naplní a postel pozná středověk. Naštěstí pochopil a donesl jsem tu apokalypsu tak tak ven!

Domů jsme se vrátili jak gladiátoři z boje, oba úplně urvaní a opocení, ale vděční, že jsme to stihli. Hydra si v klídku a smrádku pěkně spala a vzbudily ji až zabouchnuté dveře, které zavřel průvan. Kluk hned hlásil, že jsme měli „hnědý kód“ a že je všechno venku.

No, nebyla to úplně pravda! Aby pánice o nic nepřišla, při čištění pacek se mi zvedl žaludek a poblil jsem jí obě ruce i hřbety nohou. Až teď je to všechno! Myslel jsem si v duchu, když jsem přešlapoval na poblité podlaze, mezi tím co se holka opět dávila a kluk z ní stíral zbytky mrkve, kterou jsem měl k večeři.

Jsem zvědavý, kdy dostanu ten druhý kolagenový filetek, protože je jasný, že mi bylo blbě z tý proradně oranžový, hnusný mrkve!