Brunch u Národního divadla

Dnešek mi byl podezřelý už od rána. Ven mě ráno vzala holka, jindy leží jak mrtvola a dělá, že neslyší moje upozorňování, že už nespím a že je konečně čas jít. Většinou to kluk vzdá, jelikož důkladně kvílím na jeho straně postele a tak se v pět ráno zvedne (nadává jako špaček) a jde se mnou ven. Dneska teda šla pánice (možná proto, že jsem zaspal a probral se až v 7, ale zítra si to pohlídám zas na pátou) z toho šoku jsem byl se vším hotový raz dva a těšil jsem se jak si užiju dalších pár hodin ve svém pelechu, když je prý ta neděle od slova nedělat. Ale ne, došli jsme domů a po otravném utírání pacek, se kterým mě obtěžují po každém příchodu z venku, jsem hned dostal granule. Cože? Tak brzo ? No co… sežral jsem co se do mě vešlo a odvalil se na nejbližší měkký povrch. Za pár minut se začali ty dva balit a oblékat a co hůř, dostal jsem obojek a že prý: „Tokki jde taky.“

Ha ha ha, nažranej jak pučmeloun jsem se dovlekl 20 metrů na zastávku a modlil jsem se k Lassie, aby jsme jeli jen tramvají. Omyl, tramvají jsme jeli jen kousek a pak jsme celou dobu šli PĚŠKY. Táááák daleko, bože tohle město snad nemá konce, prý procházka. Sprosté mučení to je – nenávidím to. Hlavně jsme zase šli přes náplavku, kde byla nějaká akce a tak jsem se nechal nést, no přeci se nenechám ušlapat davem. No jo, co není v hlavě musí být v rukách, příště si to aspoň rozmyslí tahat mě takovým místem. Zachránil to jen brunch (snídaně pro líné lidi co pozdě vstávají) u Národního divadla, kde jsou teď super stolky a židličky, takže se tam můžete se svými lidmi poválet, posnídat a vyžebrat od nich něco dobrého, co by vám třeba doma nedali. Navíc mají tyhle židličky perfektní spodní odvětrávání, takže si můžete pohodlně rozhodit packy a relaxovat.