Společensky unavený Tokki

Víkend byl jedna velká jízda. Konečně jsem zase oprášil svého obojkového motýlka a vyvedl jsem ty dva do společnosti. Ukázalo se totiž, že předvánoční nutností jsou také vánoční večírky. A tak jsme si taky na jeden zaskočili.

Bylo to parádní – hodně lidí, žádný smrad z cigaret (jak se pánice obávala), příjemná hudba a hlavně HLAVNĚ ty obrovské stoly plné jídla. A jelikož pánice schválila místní jídlo jako Tokkifriendly, mohl jsem si večer okoštovat taky pár (desítek) jednohubek, ale jelikož byly opravdu mini mojí linii to nijak neublížilo.

Nejlepší byly hovězí tataráčky na sýrové krustičce, pak losový tataráček na plátku okurky.

Přiznávám, ta okurka byla slabší, ale pánice řekla, že jestli tu okurku nesežeru, tak už nic nedostanu. Tak jsem to ohavné slizké kolečko spolkl v celku a zajedl to ještě jedním hovězím tataráčkem abych si napravil chuť. Kdyby tam pánice nebyla, zalezl bych pod stůl a vyflusnul bych to tam, ohavnost vodnatou zelenou.

Dál jsem se propracoval k ovesnému krekru s výborným růžovým roastbeefem a poprvé v životě jsem ochutnal divné růžové červy, kterým páňas říkal krevety. Co jim příroda nedala na vzhledu, jim rozhodně přidala na chuti, a tak jsem je žral se zavřenýma očima a představoval jsem si, že jsou hezké jako ty perníčky, které pánice vyrábí (a já je nesmím).

Postupem večera, když už jsem se stihl seznámit se všemi hosty (oběhl jsem pečlivě všechny stoly, aby to nikomu nebylo líto), na mne začala padat únava a tak jsem se zachumlal pánici do jejího kabátu a zalomil to na židli. Ani nevím, kdy párty končila, nevím, že mě ty dva vzali ze židle a dokonce ani nevím, jak a v kolik jsme se dostali domů. Až ráno jsem našel u pánice v mobilu fotky, jak mě páňas nesl domů. To vám teda byla párty. Jen škoda, že mi pánas nevzal jednu krevetu s sebou do kapsy, ráno by mi přišla k chuti.