Pamatujete jak jsem pilotoval košík? A měl jsem v plánu přáti si ho k Vánocům, jelikož je to nejvíc super zábava vozit se v něm? Tak pánice mi to zatrhla-hydra jedna! Prý se Ježíšek nemůže vláčet s nákupním košíkem v saních. To je teda Ježíšek pěkně na prd! A tak jsem byl celý den po tomto zjištění moc smutný a nic mne nebavilo. Druhý den mé letargie a smutku nad tím, že pod stromem opravdu žádný košík nenajdu prohlásila pánice ,,že už se na to nemůže dívat“, zburcovala kluka, převrátila byt vzhůru nohama, narvala mne do tašky a už se jelo.
Byla zima jak v mrazáku a nám se ještě podařilo přejet zastávku, takže jsme museli přestupovat na bus. Mě to bylo fuk já ve své super tašce zimou netrpím, jen těm dvoum postupně tuhnul úsměv na rtech. Když jsme dorazili před obří obchod s nábytkem, byl jsem ještě otrávenější. Safra já čekal zoo nebo obří obchod pro zvířátka. Obchod s nábytkem ve kterém mne pánice stejně nenechá designovat – nuda. Nebo, že by mi chtěli koupit nějaký malý stolek, který bych mohl VYLEPŠÍT dle mého uměleckého cítění?
Začal jsem být zvědavý. Když jsme po hodině opouštěli první patro, kde jsem si ani jednou nezaťal zubama do dřevotřísky, přišla letargie č.2. Po zjištění, že jdeme i do spodního patra, jsem začal být stejně otrávený jako všichni chlapi, kteří v obchodě dělali garde svým rozzářeným polovičkám. Odevzdaně jsem se v tašce houpal páňasovi na rameni jak 10 kilové pírko a v duchu jsem si říkal, jak dlouho ještě tohle může trvat.
Zlom přišel, když pánice zaběhla za roh a během pár minut se vrátila za doprovdu rachtajícího KOŠÍKU!
Málem jsem radostí vyskočil z tašky, když jsem ho viděl (ale to mám přísně zakázáno dělat), takže jsem se spokojil s obvyklým chrochtáním a sklopenýma ušima. Košík byl navíc velikostí přesně na mne (malej a roztomilej) a tak mne pánice i s taškou krásně usadila do mini košíčku a už jsme frčeli mezi regály.
V sekci s plyšáky jsem si chňapnul novou hračku s chrastítkem, která je momentálně bezkonkurenčně nejlepší hned za vanilkovou kostí. A tak jsem si jezdil, jako král než si páňasové dovybírali co potřebovali (a trvalo to fakt dlouho, ale najednou mi to vůbec nevadilo). Všem okolo jsem se samozřejmě líbil a šťouchali do sebe, aby upozornili na to, že jedu. Ti odvážnější na mne i mluvili nebo mávali a bylo to všechno moc fajn. Takže nakonec mi pánice, přecijen našla místo, které je Tokkifriendly a kde se můžu legálně povozit v košíku. Díky moc IKEA Česká republika, že děláte radost nejen lidem, ale i jejich nejkrásnějším čtyřnohým kámošům.
