Čůrání venku

Ráno nám cink mail z tiskárny, že moje vzácné nátisky jsou už hotové. A tak jsem tlapkama zburcoval Zrádňase, kterej byl ještě uprostřed snění o klidném dnu, abych mu vysvětlil, že dnešní den rozhodně nebude klidný a že zatímco chrápe, už jsme mohli být dvě minuty na cestě.

Holka už v kuchyni připravovala čaj do termosky a jako zdravou alternativní snídani sbalila do batůžku balík Lotus sušenek. Já jsem měl samozřejmě svůj jogurt s borůvkami, jak se na slavného autora sluší a patří – já totiž svoje standardy rozhodně snižovat nehodlám.

Než se kluk vyhrabal z peřin, byl jsem už najezenej, ale hlavně jsem potřeboval čůrat akutně a nutně. A jelikož Hydra ještě narychlo dodělávala nesmysly do práce, vůbec nereagovala na moje jasné podněty, že se blíží potopa! A než abych riskoval prasklý močák, našel jsem místo s největším kumulem dek a prostě jsem si trochu ucvrnknul radostí, což je vlastně celkem pochopitelné – vždyť budu mít KNIHU! Z toho by si ucvrnknul kde kdo!

Byl jsem na sebe dost pyšnej, nejen kvůli té knize, ale hlavně kvůli tomu, jak jsem zakamufloval svůj plánovaný únik moči, a jsem si stoprocentně jistej, že by se na to přišlo až nikdy, protože deky by zaschly a já bych dělal, jako že se nikdy nic nestalo.

To by ale Zrádňas otravnej nesměl být takovej autista a zrovna to ráno se nedožadovat nového termohrnku, který si dovezl z dovolené přesně pro tyhle zimní výlety. Hydra ho teda běžela hledat do regálu, před kterým jako na potvoru leželo pochcané klubko dek. A samozřejmě do toho šlápla, až to čvachtlo!

Jelikož čůrání doma se u nás toleruje jen u dvojnožců a jen v místnosti s velkou keramickou mísou, nebyla na tuhle variantu vůbec připravená. Naivně si myslela, že je to jen hodně, HODNĚ oslintaná hračka a její okolí, což se u nás děje pro změnu často. A tak do toho ještě bezelstně šáhla, a až ve chvíli, kdy žluté proudy odkapávaly i z hračky a vzduchem zavoněla známá vůně pochcaných podchodů, začala řvát jako blázen.

Kluk přiběhl jako střela, protože je zvyklý, že Hydřina siréna znamená vždy problém, a šlápl do toho samozřejmě taky! Dvojnožci, oba zbavení jedné nohy, skákali postupně do koupelny o jedné noze a střídavě prokládali filozofické otázky typu „tak je ten pes prase?“, „to se pochcal kdy?“ nadávkami typu „pochcan“, „uchcálek“, „močovec“ a „starej prostatik“.

Když jsme narvali do pračky celou prochcanou sadu dek a hračky k tomu, vyrazili jsme na cestu do tiskárny.

A to jsem ještě netušil, že venku v noci napadl ten studenej bílej hnus, po kterým mě nutili chodit tak dlouho, dokud jsem nevyčůral poslední kapku, protože kdybych se prý pochcal v autě, tak by mi prý změnili název knihy na „Ze života pochcánka uchcánka“ – a to jsem fakt nechtěl riskovat.