Osobní hlídač hranolek

S úderem zimy páňasové zavedli doma nový trend s názvem žraní v posteli a čumění na seriály. Obojí bezvadná činnost (pro ně), ovšem pro mne je to čiré utrpení a mučení v jednom.

Při čučení na seriály se nesmím producírovat před monitorem noťasu, jelikož mám údajně ,,tlustý sklo“, sice nevím co to znamená, ale slovo „tlustý“ na mou adresu není nikdy nic pozitivního, takže mne to uráží. Za druhé si nemůžu lízat tlapky, protože prý mlaskám jako čuník a nechávám pak po sobě na prostěradle mokrá kola se suchou packou uprostřed.

Dle mého estetické a umělecké. Dle pánice slizké a nechutné.

Nedávno pánice zašla tak daleko, že mi dokonce postupně zabavila pet lahev, pískací kost, rachtací míček a dokonce i chrastítko. Protože prý: „Tokki já nic neslyšíííím – bože“. To jáááá víííím proto to dělám – pánice! No a tak si můžu hrát jen potichu nebo zabrat pánici polštář a aspoň jí naschvál chrápat do ucha. A jelikož dělám, že spím a jsem u toho velmi roztomilý, tak mne nechá, protože „táák hezky spinkám“ chi chi.

Druhá část tohohle problému je jídlo. Jelikož jsem velmi slušně vychovaný zásadně nežebrám – jen očichávám (a sem tam provedu drobnou degustaci na špičku jazyka). Hlavně ale mám důležitou funkci „vrchního hlídače pokrmů“ což znamená, že hlídám jídlo před odcizením, ztracením nebo vypařením, když jsou páňasové mimo postel.

Na povel ,,hlídej, ale nežer“ zaujmu obrannou pozici (tak abych viděl nepřítele ze všech stran), nasadím zlý pohled, aby bylo jasné, že mi neuteče ani jedna z hranolek, jelikož je mám pečlivě spočítané. A ty nejlepší mňamky si držím pěkně při sobě, aby byly pod přímým dohledem. A v této pozici čekám na návrat páňasů a zaslouženou pochvalu a sborové pronesení našeho hesla: „Za žrádlo život položím“.