Socializace pro pokročilé

Dnes se vrátíme lehce do minulosti, nebo vlastně hodíme pořádnou odbočku do mého štěněcího období. V tu dobu jsem totiž kromě svého jména nejčastěji slyšel slovo SOCIALIZACE, a i když to zní jako z nějaké politické učebnice pro mírně pokročilé, nakonec jsem zjistil, že pod tím hrozivým pojmem se skrývá mnoho příjemných činností.

Třeba jsem se v rámci socializace mohl kamarádit se všemi čtyřnožci široko daleko, taky jsem sem tam mohl potěšit svojí přítomností nějakého kolemjdoucího dvojnožce. Mohl jsem se projíždět metrem a tramvají, taky taxíkem a mohl jsem jít i na letiště. V rámci socializace jsme taky chodili chvilku na cvičák (kdo by to byl řekl, že?), chodili jsme na psí hřiště, do psích cukráren a hlavně do restaurací, abych se prý teda socializoval.

Díky souboru všech těchto pečlivě vycvičených sociálních dovedností se ze mě stal dokonalý městský buldočí gentleman, který se nebojí ničeho a nikoho a má perfektní chování za každé situace. Čím víc jsem vybrušoval své socializační techniky, tím víc jsem si všímal, že ti mojí dvojnožci za mnou začínají těžce pokulhávat. A tak jsem celou tuhle hru otočil, což znamená, že aktuálně socializuji já je!

Oni jsou totiž takoví stydliví a věčně čumí jako vejři a ideálně dělají, že tam vůbec nejsou.

To já naproti tomu, když mám náladu, klidně vyzvu na šmajchl kohokoliv cizího, mrknu očkem, číhnu jestli se chytl na háček a když jo, už za ním peláším a jsem kámoš. Jednoduché jako facka! Moji páňasové mě pak loví jako kapra v kádi, omlouvají se a dost často se s přepadeným dvojnožcem dají do řeči a hned jsou také kamarádi. Kouzlo! Ale co se mi povedlo, když jsme byli podruhé v Prokopském údolí, to už byla socializační vyšší buldočí!

Nejdřív jsem přepadl skupinu tří žen a jednoho mladého muže, pořádně jsem je zlanařil na svůj buldočí šarm a využíval jsem všech nových rukou, které mě mohli podrbat. Když jsem viděl přicházet dva páry na první pohled příjemných dvojnožců, hned jsem šel rozšířit svůj fanklub a jak se dalo čekat chytli se hned. Vrcholné číslo bylo, když doběhli tři mladí běžci a ty jsem šel svou buldočí láskou obdarovat také. V jednu chvíli byl tedy u prokopského jezírka Tokkiho drbací fanklub, plný super dvojnožců a živé debaty o mojí maličkosti. Já jsem rozdával radost a lásku, běhal jsem kolem všech, aby se mého buldočího já dostalo na všechny a oni se na mě usmívali, drbali mě, fotili (jelikož jsem měl zrovna nové sněhule) a chválili jaký jsem hodný kluk a fešák. Krááása že? Tomu já říkám socializace!

P.S. Doufám, že tu někoho z prokopského fanklubu mám. Máváme a zdravíme!

A co vy ostatní? Taky vaši čtyřnožci rozdávají lásku a radost? A máte nějakou vtipnou socializační historku? Napište mi do komentářů, budu netrpělivě číhat!